Snad jen hodně starým rodičům mohlo být nejasné, kam to jejich dítko vlastně jde, když jim radostným hlasem oznamovalo „v neděli vyrážim na Napalm ...“. Ten večer bylo možno před nedávnou povodní postiženým pražským klubem Roxy viděti zástupy lidiček všech generací a stylových zaměření. Každý, kdo neměl po namáhavém týdnu dost a chtěl se pořádně vyřádit, či naopak nabrat sílu a odprostit se na několik hodin od záležitostí všedních, ulehčil své dolarovce o „šílených“ 450,- Kč (snad vydělané zlaťáčky půjdou na obnovu klubu a neskončí v nějaké hladové kapse !!!) a ponořil se do zatuchlinou čpících prostor. Účast byla opět velmi hojná. Zdá se, že se vrátila zlatá doba pro extrémnější odnože metalu. Příznivci opouštějí svá vysezená místa v putykách a místo plnění pupků opojnými nápoji si rozšiřují kulturní vyspělost o nové zážitky a přispívají k fantastické atmosféře koncertů.

Zatajený dech, zatnuty všechny svaly, včetně těch hrdelních, nervové pnutí k nevydržení ... Veškerý tlak povoluje a před zraky přítomných se zjevují členové proslulé ostrovní bandy NAPALM DEATH.Všichni pěkně společně. Hrdlo této bandy Barney, se ihned vrhá k mikrofonu. Od začátku pak vypouští zvuky podobné lisujícímu stroji v kovošrotu. Začínají novinkovými opusy z ještě teplého alba „Order Of The Leech“, na jehož počest brázdí nejrůznější kluby po Evropě. V rozhovorech před turné všechny ujišťovali, že se vrátí ke starým deskám a naservírují nejslavnější hity z těchto raných let. Svá slova dodrželi. Nadšené a užaslé publikum s vděčností přijalo a společně s kapelou odzpívalo nesmrtelné songy z alb od „Scum“ po čtvrtou řadovku „Utopia Banished“. Vzduchem svištěly tóny čistě grindové, včetně jedné „sekundovky“, ale i odpočinkové, rozuměj deathové. Namátkou vybírám veleznámou a metaláky vyřvanou „Suffer The Children“. Poznámky kritiků o stagnaci kapely na posledních albech berou při živém prezentování za své. Rozparáděné publikum se chvílemi chovalo jako neřízená střela, neboť nebylo člověka, který by umravnil skokuchtivé. Mnohdy až akrobatické výkony nenechávaly chladným ani Barneyho, který starostlivě pomáhal svým obětem dostávat se na podium. Mnohdy jejich počet předčil kapacitu podia. Ale ani nasazení kapely nezaostávalo. Barney mezi svými hrdelními výplody ladně pobíhal po pódiu, Mitch provětrával havraní hlasy a vydatně jej hlasově podporoval. Ostatní s bravurou obsluhovali své nástroje. Při každé pauze se zvedají zatnuté pěsti všech přítomných k výšinám, aby vzdali holt výborně odvedené práci.

Při osobním kontaktu si však lze povšimnout četnějších vrásek na tvářích a svraštělejší kůže na tělech aktérů. Shane Embury přišel opět o pár svých kadeří ze svého atomového hřibu, Barney se zjevil s novým, krátkým účesem a nezvykle vyměnil trenýrky za teplejší bermudy. Není se však čemu divit, vždyť ve světovém hudebním průmyslu se pohybují přes 20 let. O to uctivěji je třeba přihlížet k výkonu této pětice. Zaznělo snad více než dvacet songů, ale přes ubývající síly si nikdo nepřipouští konec. “Napalmoví dědci“ na chvíli mizí v zákulisí, aby se za hromového aplausu vrátili a oznámili definitivně poslední 4 kusy. Prostřednictvím „Nazi Punks Fuck Off“ ještě posílají jasnou zprávu všem náckům a jen stěží se po dlouhém loučení s oddanými posluchači vytrácejí v prostorách VIP. Famozní zážitek!

Jako předskokana si vybrali u nás nepříliš profláklé švédy THE GREAT DECEIVER. Před dvěma měsíci si tito mohli české publikum oťukat ve strahovském klubu 007, kde účinkovali společně s CONVERGE. Počáteční reakce publika byly velmi chladné. Postupně se však vzájemná komunikace zlepšovala. Mnozí si totiž uvědomili až po chvíli, že před nimi stojí slavná persona v podobě Thomase Linberga. Dopomohl jim k tomu nejenom jeho nezaměnitelný pavoučí postoj, image totálně vyhuleného chlápka, ale především vytříbený skřehot vycházející z útrob jeho těla. Pokud disponoval svým hlasem již od narození, musel své rodiče ve vypjatých chvílích přivádět k šílenství. Ostatní členové jej doplňovali melodiemi střídajícími příjemně melodické party s až psychedelickými tóny. Celkový dojem se příliš nelišil od tvorby v předchozích Lindbergovo AT THE GATES, a každý kdo tuto bandu miloval nemohl být z THE GREAT DECEIVER zklamán.

Místo očekávané nějaké domácí grindové špičky dostali přednost hardcoreoví KEVORKIAN. Nelze jim upřít snahu zaujmout, ale jejich zatěžkané rify prosvištěly do prázdna. Nešlo se zbavit dojmu, jako bych už stejnou muziku někde slyšel. Zpěvák zaujmul spíše svými pohybovými kreacemi a příjemným uváděním jednotlivých songů.